Platforma

Petrohradská 1.2.3 je ateliérový a rezidenční dům s cca 36 studii, kde pracují multimediální umělci, designéři, hudebníci i grafická studia (mj. sítotisk Fatcat Press a risografické studio Paper Can Dance). Vstupní kavárna funguje jako recepce domu, sdílené pracovní zázemí a místo setkávání — a přirozeně vede do vnitřního dvora, centra veřejného dění.

Na dvoře běží letní open-air koncertní scéna, v areálu dále Jedna Dva Tři Gallery — project space pro nové umělecké projekty, často navázané na rezidenční program — a Kino Petrohradská, multifunkční sál pro projekce, audiovizuální performance a diskusní formáty. Velká část programu je veřejnosti přístupná zdarma nebo za dobrovolné vstupné; prostor lidé často objevují právě skrze kavárnu a komunitní akce.

V roce 2015 hledali Daniel Konopáč a Edita Štrajtová ateliér pro vlastní práci — a místo jednoho ateliéru si pronajali celou chátrající továrnu. Z nouzového řešení se stal koncept: budovu začali sdílet s dalšími umělci a pod názvem Petrohradská kolektiv vybudovali komunitní zázemí pro tvorbu, rezidence, výstavy a akce.

Právě tady se zformovaly principy, na kterých platforma stojí dodnes: otevřenost vůči veřejnosti, propojení tvorby a prezentace, mezioborová spolupráce. Postupně tu vznikla Jedna Dva Tři Gallery, rezidenční program Artist in Residence, hudební dramaturgie na dvorku a od roku 2021 Kino Petrohradská.

Celou dobu přitom budova funguje v režimu dočasného využití — nad areálem opakovaně visí plánovaná demolice, výpovědi přicházejí a jsou stahovány. Petrohradská 1.2.3 je tak živou ukázkou toho, co znamená temporary use v praxi: přes deset let plnohodnotného kulturního provozu v domě, který měl několikrát zaniknout.

Rohový dům v dolních Vršovicích byl postaven v roce 1903 pro účely parního mlýna a pekárny manželů Hedviky a Karla Müllerových, v sousedství areálu bývalého vršovického cukrovaru. Vršovice byly tehdy ještě samostatným městem, pro které hrál průmysl zásadní roli.

Koncem třicátých let, už v rámci Velké Prahy, byl objekt přestavěn na továrnu na čokoládové zboží firmy Korda a spol. — odtud přezdívka „čokoládovna“, která budově zůstala dodnes. V průběhu dvacátého století prošel dům dalšími proměnami: sloužil mimo jiné jako sušárna hasičských hadic a od padesátých let jako montážní dílna Závodů průmyslové automatizace, jeho historicky poslední průmyslový uživatel.

Poté budova chátrala a byla určena k demolici. Přesně v tomto stavu — plná prachu a suti — ji v roce 2015 objevili zakladatelé Petrohradské kolektiv.